Sprint prodával HTC Evo 4G jako první americké 4G, službu pak v roce 2015 vypnul

Když Sprint 12. května 2010 oznamoval datum prodeje, nadepsal tiskovou zprávu „America's First 4G Phone“. Telefon se jmenoval HTC Evo 4G, do obchodů šel 4. června 2010 a stál 199,99 dolaru se dvouletou smlouvou a po rabatu sto dolarů. Engadget k tomu z drobného písma vyčetl, že před všemi slevami stojí přístroj 450 dolarů.

Displej 4,3 palce s rozlišením 800×480, gigahertzový Snapdragon QSD8650, osmimegapixelový fotoaparát se záznamem v 720p, přední kamerka na videohovory, výstup HDMI a vyklápěcí stojánek na zádech. Podle Wikipedie se hardware skoro shodoval s HTC HD2, jen místo Windows Mobile uvnitř běžel Android 2.1 se Sense. Engadget v recenzi z 19. května 2010 napsal, že ten seznam parametrů vypadá, jako by ho po pár pivech načmárala na ubrousek parta nadšenců do techniky.

Co v roce 2010 znamenalo 4G

Nic pevně daného. Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), která mobilní generace určuje, dokončila hodnocení kandidátů až 21. října 2010 – čtyři a půl měsíce po tom, co Evo šlo do prodeje. Tehdy oznámila, že označení IMT-Advanced, tedy skutečné 4G, dostávají dvě technologie: LTE-Advanced a WirelessMAN-Advanced.

Evo neumělo ani jednu z nich. Připojovalo se přes mobilní WiMAX podle normy 802.16e v pásmu 2,5 až 2,7 GHz, což je předchůdce WirelessMAN-Advanced, ne on sám.

Za necelých sedm týdnů ITU svůj vlastní pojem rozvolnila. V tiskové zprávě ze 6. prosince 2010 stojí, že IMT-Advanced se považuje za 4G, „although it is recognized that this term, while undefined, may also be applied to the forerunners of these technologies, LTE and WiMax“ a dál ještě „and to other evolved 3G technologies“. V překladu: termín definovaný není a smí se používat i pro předchůdce těch technologií, tedy pro LTE a WiMAX, a pro další vyspělé technologie třetí generace. Marketing tak dostal požehnání zpětně.

Deset dolarů měsíčně, které se 4G netýkaly

Ke každému tarifu si Sprint k Evu připočítal povinných deset dolarů měsíčně za takzvaná prémiová data. Znělo to jako příplatek za rychlou síť a řada lidí to tak i četla. Mluvčí Sprintu John Taylor to ještě v den oznámení uvedl na pravou míru: poplatek je vázaný na přístroj, ne na to, jestli člověk jede na 3G nebo 4G, a platí ho každý, kdo ten telefon má. Důvodem podle něj byl rychlejší procesor, velký displej a fotoaparát, kvůli kterým bude majitel spotřebovávat víc dat než dosud.

Že s rychlou sítí poplatek opravdu nesouvisel, se potvrdilo za osm měsíců. Od 30. ledna 2011 začal Sprint těch deset dolarů vybírat od každého, kdo si nově podepsal smlouvu na chytrý telefon – tedy i od lidí, jejichž přístroj žádné WiMAX neuměl. Ve své tehdejší zprávě to operátor podepřel tím, že majitelé chytrých telefonů spotřebují desetkrát víc dat než ostatní, a rovnou připomněl, že uživatelé Eva už tenhle poplatek platí.

Kde ta síť vlastně byla

V květnu 2010 uváděl Sprint 32 trhů s pokrytím 4G a 41 milionů lidí v dosahu, do konce roku chtěl mít v dosahu až 120 milionů. Zákazníků měl ke konci prvního čtvrtletí 2010 přes 48 milionů. Ve výčtu pokrytých míst stál Baltimore, kde síť v září 2008 začínala, dále Chicago, Filadelfie, Seattle nebo Houston. New York v tom seznamu nebyl, přestože právě tam Sprint telefon novinářům ukazoval; ležel ve druhém výčtu, tedy mezi městy, kam se 4G teprve chystalo.

Konec přišel ve dvou krocích

Sprint se WiMAXu vzdal dřív, než většina jeho majitelů dosloužila smlouvu. Podle přehledu serveru Mobile Internet Resource Center operátor v roce 2011 oznámil, že bude místo toho stavět vlastní síť LTE, a od roku 2012 už nové přístroje s WiMAXem neprodával. V říjnu 2014 pak potvrdil datum vypnutí: 6. listopadu 2015, s upozorněním zákazníkům 180 dní předem. Evo 4G se na nástupnickou LTE přesunout nemohlo, protože ji nemělo v hardwaru: umělo CDMA a EVDO Rev. A, k tomu WiMAX a nic dalšího. Kdo si přístroj nechal, přišel přesně o to, co měl telefon v názvu.

Samo vypnutí mělo ještě dohru. Zákaznická služba skončila podle Wikipedie 6. listopadu 2015, ale síť běžela dál bez zákazníků až do začátku března 2016, protože to nařídil soud. Server RCR Wireless proto psal o posledním dni provozu ještě 31. března 2016.

HTC si té nejednoznačnosti všimlo samo. Nástupce z roku 2012 se jmenoval HTC Evo 4G LTE – zkratka, která měla popisovat generaci, si musela nechat dopsat, o jakou technologii vlastně jde. Mezi obě generace se ještě vešlo Evo 3D.

Co z toho platí pořád

Číslo generace v názvu telefonu ani na stavovém řádku neříká, jakou technikou přístroj jede a jak rychle. U Eva to byla WiMAX, kterou standardizační orgán v témž roce mezi 4G nepočítal a o sedm týdnů později povolil. Pojmy se ohýbají podle toho, kdo je zrovna potřebuje, a v roce 2010 se to stalo v jediné tiskové zprávě.

Druhá věc je praktičtější. Telefon vázaný na jednu technologii jednoho operátora má životnost té technologie, ne svou vlastní. Mezi uvedením Eva a koncem WiMAXu je pět let a pět měsíců; kdo si telefon pořídil později, dostal ještě míň. Náš názor: u přístroje, který nosí jméno sítě přímo v názvu, se vyplatí podívat, kolik jiných sítí ještě umí.

Zdroje: tisková zpráva Sprintu z 12. května 2010 v plném znění u Engadgetu a jeho dobová recenze, tiskové zprávy ITU z 21. října a 6. prosince 2010, vyjádření mluvčího Sprintu na Laptop Magu, zpráva o rozšíření poplatku na Phone Scoopu, oznámení o konci sítě na Engadgetu, rozbor konce WiMAXu na Mobile Internet Resource Center, heslo Clearwire na Wikipedii a parametry přístroje na Wikipedii.